Veronika Polek Krobová – pod značkou Veronika Krob propojuje umění se světem zdravotnictví – vytváří obrazy a instalace, které do čekáren, ordinací i kanceláří přinášejí klid, barvy a emoce. Věří, že umění dokáže léčit – snižovat stres, zlepšovat náladu a přinášet úlevu nejen pacientům, ale i lékařům a terapeutům. V rozhovoru prozrazuje, kde hledá inspiraci, jak překonává strach z tvorby a proč věří, že i jeden obraz může změnit atmosféru celého místa.
Jak byste se představila lidem, kteří vás zatím neznají – kdo jste a co tvoříte?
Jsem Veronika Polek Krobová a pod značkou Veronika Krob propojuji umění se zdravotnictvím. Kreslím a vytvářím instalace tak, aby lidé v čekárnách necítili strach z lékaře, ale byli klidní a v bezpečí. Spolupracuji s lékaři a fyzio/terapeuty, tvořím vizuály do čekáren, ordinací i kanceláří. Věřím, že umění dokáže odbourat stres a zlepšit náladu nejen pacientům, ale i personálu.
Malujete obrazy, které mají působit uklidňujícím dojmem – proč právě propojení umění s psychickou pohodou?
Nechci, aby lidé v nemocnicích koukali jen na sterilní bílé zdi, přístroje a dezinfekci. Raději jim nabídnu obrazy, které jim připomenou, že svět je barevnější. A není to jen moje domněnka – výzkumy z Johns Hopkins University potvrzují, že umění v nemocnicích snižuje úzkost a zlepšuje léčbu. Když může barva na zdi pomoci pacientovi cítit se klidněji, proč by měla ordinace připomínat billboard na stres? Já osobně to beru tak, že pokud umění dokáže udělat z čekárny místo, kde se lidé cítí dobře, tak má cenu ho tam dostat. A lékaři to ocení taky, protože spokojení pacienti znamenají menší nervozitu a lepší spolupráci.
Kde čerpáte inspiraci a jak probíhá proces tvorby?
Inspiraci hledám všude kolem sebe. Jsem ten typ podivína, co pozoruje lidi, poslouchá cizí rozhovory (pardon :)), zapisuje si postřehy a kreslí z nich příběhy. Každá zakázka začíná rozhovorem s klientem. Ptám se, co má rád, co se mu líbí a nelíbí, kdo k němu chodí. Nechávám si vyprávět historky z práce. Poslední zakázka byla u 3advokáti s.r.o a tady jsem se třeba zajímala i o to, jakou mají chemii jako tým, o čem se spolu baví. Vznikla tak unikátní instalace, kde jsem spojila jejich koníček – filmy a právo.
Co pro vás osobně malba znamená? Relax, poslání nebo forma komunikace se světem?
Malování je pro mě hlavně způsob, jak komunikovat. To, co vidím, slyším nebo cítím, se mi v hlavě promění v krátký film. A ten pak přenesu na papír. Velkou roli v tom hrají i lidé, pro které tvořím. Emoce se mi ne vždycky daří říct nahlas… ale na papíře je umím vykřičet i zašeptat najednou.
Máte zkušenost, že vaše obrazy někomu pomohly překonat strach nebo napětí?
Když se ptám na zpětnou vazbu, lidi mi často říkají, že jim obrázky, instalace dělají radost, přenášejí je do jiného světa. Jeden z nejsilnější zážitků mám ale s jednou babičkou – děti jí objednaly portrét, a když ho dostala, rozplakala se. Bylo jí přes osmdesát a řekla, že je to poprvé, co má svou kresbu… a že si na ní připadá hezká. A jo, přiznávám – v tu chvíli jsem brečela taky.
Jak se vaše tvorba a podnikání proměnily díky účasti v Řemeslném akcelerátoru v Ostravě?
Díky Řemeslnému akcelerátoru se mi úplně změnil pohled na podnikání. Ujasnila jsem si cílovou skupinu, priority i to, jak sebevědomě prezentovat svou práci.
Které rady od expertů byly nejvíce přínosné?
Nejvíc pro mě znamenal přístup mentorů. Mohla jsem vidět věci jinýma očima – od zkušených podnikatelů i marketérů jako Daniel Kvíčala. A co si budeme povídat, i ta „nudná“ část, jako účetnictví, se s Kateřinou Davidovou stala mnohem snesitelnější.
Co vás v Ostravě nejvíc podporuje a motivuje v podnikání v umění?
Ostrava mě žene dopředu, to, jak je drsná a něžná zároveň. Taky to, že mám kolem sebe komunitu lidí, kteří chtějí tvořit, a to mě motivuje. Doufám, že takových bublin bude přibývat a budou se propojovat. Ostrava si zaslouží víc než nálepku „černé město“. Má obrovský kreativní potenciál. Věřím, že lidé tu začnou víc důvěřovat skutečným hodnotám než prázdným slibům.
Jakou radu byste dala lidem, jak se nebát tvořit a ukázat své dílo světu?
Strach z tvorby nikdy nezmizí. Když tvoříš srdcem, kritika bolí víc než šlápnutí na lego. Ale říkám si, že i ti nejlepší malíři často za života neprodali víc než jeden obraz. Takže v nejhorším budu slavná až po smrti. Co mi ale pomohlo? Že jsem prostě nemohla přestat tvořit. Ruce mě po kritice stejně táhly k tužce. A taky podpora partnera – mého osobního cheerleadera, který mi koupil první kreslící tablet (a to nebyl levný!). Věřil ve mně, i když já sama pochybovala a přes odlišný vkus, kdy mu některá díla přišla nepatřičná. Možná je to klíč – mít u sebe někoho, kdo věří ve tvé ruce. A pak už jen tvořit dál.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Kam byste chtěla svou tvorbu posunout?
Plány? Nejprve ta „dospělácká“ část – dokončit web a podat daňové přiznání (kdo by řekl, že jednou budu řešit formuláře místo kompozice!). Pak dodělat zakázku pro jednu skvělou fyzioterapeutku a oslovit další lékaře. Mým snem je výstava a také dokončení komiksu, který už dlouho čeká. A hlavně chci změnit to, co mě vždy štvalo – čekárny plné bílých zdí a nástěnek s obrázky nemocí. Prevence je důležitá, ale vše má mít míru. Chtěla bych, aby se lidé v ordinacích usmívali, ne báli. Aby se dívali na něco krásného, ne na strašáky. Možná je to naivní, ale věřím, že umění může léčit ještě dřív, než se pacient dostane k doktorovi. A tak je můj plán jednoduchý – měnit čekárny v místa pohody. Jeden obraz po druhém.