Veronika Gadulová

„Největší radost mám z toho, když někoho přivedu ke tkaní a vidím, že ho to chytne, baví ho to a jak je překvapený z toho, že tkaní vlastně není těžké.“

Nitě se vinou mým životem a i ony jsou důvodem pro vznik Tkanee.

Největší radost mám z toho, když někoho přivedu ke tkaní a vidím, že ho to chytne, baví ho to a jak je překvapený z toho, že tkaní vlastně není těžké.

Pod mýma rukama vznikají šátky na nošení dětí, deky, peleríny, šály, šátky, čepice, přehozy, svetry… V pracovně se většinou nemůžu ani hnout, protože se v ní mačkám spolu s dvanácti různě velkými a složitými stavy a rámečky nejrůznějších velikostí a krabicemi plnými příze. 

Sama jsem začínala s listovými stavy, ale až zpětně jsem zjistila, že pro začátek na vyzkoušení stačí knížka nebo rámeček a každý den mě překvapuje na čem všem se vlastně dá tkát. Umím srozumitelně vysvětlit, jak funguje ruční tkaní a ještě se mi v tom nikdo nezamotal. Asi i proto, že jsem si na všechno okolo tkaní musela přijít sama a vím, kde jsem měla na začátku problém. Nenaučíte se u mě ale jen základy – jsem z Ostravy a tady probíráme věci pěkně do hloubky.

Jak to všechno začalo? Šít jsem se naučila asi v deseti letech. plést a háčkovat mě máma naučila ještě dříve.

Když jsem v patnácti nemohla sehnat manšestráky, jaké by se mi líbily, obkreslila jsem si máminy ze sedmdesátých let a ušila jsem si svoje.

Sukně, šaty a kalhoty jsem si takto ušila nejednou. Nezapomenu, jak jsem přeměřovala a obkreslovala své vysněné šaty v kabince obchodu, pak vybrala co nejpodobnější látku a ušila si svou verzi. A těch táborových kostýmů kolik bylo.

S dětmi přišly šité pleny, nosící oblečení a naučila jsem se, jak si utkat sama šátek přesně podle svého přání (a možností mého vybavení). Založila jsem vlastní značku Tkanee. Když jsem se něčemu začala věnovat, uměla jsem se to naučit. Tak to bylo i s tkaním. Vystudovala jsem obecnou jazykovědu, portugalštinu a dostala se na doktorát. Zprostředkovávala jsem hypotéky a pojištění, ale zjistila, že to není práce pro mě. Vdala se, měla děti, prošla kurzem pro duly, začala příležitostně učit na vysoké škole. Plán vždycky byl „vystudovat a najít si práci“, ale nikdy jsem ho vlastně nedokončila. Připravovala jsem se na své povolání a hledala ho, nikdy jsem si ale pořádně nevšimla, že si mě našlo dávno, že je se mnou už od dětství.

Tak tedy tkám a předávám toto řemeslo dál. V tuto chvíli se vzdělávám v Řemeslném akcelerátoru a už po pár týdnech vím, že jsem na pravém místě a rýsuje se přede mnou cesta na další roky. Workshopy, otázky mentorů i sdílení spolužáků mě neustále posouvají dál. Každý další týden jsem si více a více jistá, že jsem tady správně a že mám co předat.